Nestihnou se maturity? Nic se neděje

Ministr Robert Plaga – sice s určitým zpožděním – předestřel vizi, jak zorganizovat zbytek školního roku v čase koronaviru. Opatření byla vesměs přijata s porozuměním. Více výhrad ze strany opozice bylo vysloveno k variantě možné náhrady maturity průměrem známek za tři poslední klasifikační období. Byť mám většinou názorově blíže k návrhům opozice, tentokrát tomu tak není.

Základní otázka zní: co se stane, když maturita nebude? Vůbec nic. Tedy vůbec nic špatného. Známky na pololetním a výročním vysvědčení mají z principu vyšší výpovědní hodnotu oproti jednorázové zkoušce typu maturity, jejíž zvládnutí, nebo nezvládnutí může být ovlivněno řadou nahodilých proměnných.

Dostáváme se k problému funkčnosti a užitečnosti státní maturity jako takové:

1) Jde o zkoušku velmi drahou. Každoročně zatíží rozpočet ministerstva přibližně 250 miliony korun. Započteme-li finanční prostředky, které spolkla patnáctiletá „přípravná“ fáze (uvádí se 1,3 miliardy korun), pak nás stála státní maturita od svého zavedení něco přes 3 miliardy korun.

2) Pokud existuje něco takto finančně nákladného, mělo by se takzvaně rentovat. Přinést zlepšení, přispět k zvýšení vzdělanosti české populace. Nic takového se nestalo. Zatím se ani nikdo nesnažil prokázat přínos tohoto drahého projektu. To, že je něco špatně, ukazují každoroční debaty, zda a jak by měla být maturita upravena.

3) Opakovaně se dotazuji svých kolegů z fakulty, zda se jim jeví absolventi státní maturity lépe vybaveni studijními předpoklady ve srovnání s jejich předchůdci, kteří končili studia pouze „školní“ maturitou. Většina vnímá státní maturanty kritičtěji a výrazně méně připravené k vysokoškolskému studiu.

4) Státní maturita ve své současné podobě je velmi nespravedlivá vůči středním odborným školám a maturitním oborům na učilištích, neboť zvýhodňuje gymnázia. Nic nového. Na gymnázia se hlásí ze základních škol povětšinou o něco lepší žáci. První rozdíl. Státní maturita sestává z českého jazyka a z možnosti vybrat si mezi angličtinou a matematikou.. Zatímco „lepší“ studenti gymnázií mají možnost se plně soustředit na přípravu povinné části maturity, studenti odborných škol musí k tomu zvládnout ještě svoji odbornou specializaci. Logicky jedno jde vždy do určité míry na úkor toho druhého.

5) Vzhledem k tomu, že se státní maturita stala svým způsobem měřítkem kvality škol, tak je v zájmu každé z nich uspět co nejlépe. A tak se mnohdy příprava na zkoušku dospělosti „smrskává“ na nácvik řešení cermatovských testů z předchozích let a dokonce se otevírá prostor si přípravu ve formě kurzů zaplatit. Čím méně zdatné studenty mám, tím více musím drilovat testy. Důsledkem této nácvikové strategie jsou nepropojené, izolované, „testové“ znalosti a velmi nízká úroveň toho čemu se se dříve říkalo „všeobecný rozhled“.

6) Školní maturita bývala samozřejmě také jednorázovou zkouškou, u které bylo možné z různých důvodů neuspět. Při úplném „výpadku“ byl ale student chráněn tím, jaké výkony podával a jakých výsledků dosahoval během studia a „nenechal“ se padnout, pokud se jednalo o dobrého žáka. Centrálně distribuované testy tuto citlivost přirozeně postrádají. Neúspěch u maturitní jednorázové zkoušky přitom neguje do značné míry předchozí studium a uzavírá cestu k vyššímu vzdělání.

7) Nemalé finanční prostředky, které vynakládáme na státní maturity, nám v jiných oblastech vzdělávání zoufale chybí. Sociologové a odborníci na školskou problematiku upozorňují na propastné rozdíly v úrovní poskytovaného vzdělávání mezi školami i celými regiony. Vyrůstá nám stále početnější generace velmi málo vzdělaných – dokonce negramotných – skupin, které budou v dospělosti nezaměstnatelní a plně odkázání na státní podporu.

Hledám-li pozitiva, které státní maturita přináší, pak zbývá konstatování, že její zavedení možná zabránilo „divokým“ formám školní maturity na některých školách. V současnosti je tento projekt zbytečný a nebyl by problém jej nahradit výstupním vysvědčením, které by mělo hodnotu „úplného středního vzdělání“.